Štvanice

Štvanice, dlouhá léta opomíjený ostrov na Vltavě mezi Holešovicemi a Karlínem, představovala pro Pražany fenomén, ke kterému měli blízko. Byl to přátelský vztah. Ostrov sportu, v minulosti také známý svým prvním zimním stadionem s umělou ledovou plochou v Československu, býval centrem sportovních událostí, oblíbeným cílem výletů a procházek. Návrh proměny proto nevychází z ambice vytvořit novou Štvanici, ale z přesvědčení, že je třeba znovu objevit, obnovit a posílit hodnoty, které toto místo historicky má. Nevolíme radikální přestavbu, ale pracujeme s třinácti intervencemi, které ostrovu vracejí jeho ztracenou identitu a znovu jej propojují s městem a jeho obyvateli. Je to návrat Štvanice ke Štvanici. Nebudujeme nový park, ale probouzíme k životu ten stávající. Nevztyčujeme nové mosty, ale využíváme staré. A neměníme uživatele, pouze zveme další k návštěvě. 

Důležitým motivem není přidávání nových dominant, ale vstřícná a pokorná reinterpretace existujících struktur, kterými jsou Hlávkův most, Negrelliho viadukt, funkcionalistická Kavárna 1932 i historické stopy sportovní Štvanice. Mosty zde nejsou vnímány jen účelově jako dopravní komunikace, ale jako součást městské krajiny. Proměna je navržena jako životu otevřený a vyvíjející se proces. Základní pevný rámec tvoří infrastruktura a krajinářská regulace, do nějž se mohou v etapách včlenit další možnosti aktivního využití. Návrh tedy není jakýmsi jednorázovým gestem, ale scénářem postupného rozvoje.

Koncept rozvíjí území na úrovni iniciace – zastavit míjení ostrova, regulace – určit cesty, a aktivace – nově definovat místa, jejich charakter a funkci. Hlavní myšlenkou oživení kdysi hojně navštěvovaného pražského ostrova je obnova jeho propojení s městem. Úpravy Hlávkova mostu, využití Negrelliho viaduktu i návrh říční tramvaje společně sledují jediný cíl, přestat Štvanici míjet a znovu ji začlenit do každodenní mapy Prahy. Stejně podstatný je vztah města a říční krajiny. Návrh pracuje s pobytovými nábřežími, otevíráním průhledů, obnovou stromových struktur i odlišným charakterem západního, městského, a východního, přírodního, parku. Plochy od Negrelliho ulice přes lázně a plovárnu jsou propojeny a zakomponovány do soudržného veřejného prostředí, které vrací ostrovu atmosféru a rytmus městského života.

Základním principem je uspořádání prostřednictvím dvou výškových rovin, které Štvanici ruku v ruce definují jednak jako „město na ostrově“ (Q20) a jednak jako „park na ostrově“ (Q5). Ta první, horní, urbánní úroveň formuje síť cest, pobytových ploch a veřejných funkcí, druhá, spodní úroveň rozvíjí charakter parkové a říční krajiny. Jejich harmonický vztah dává místu řád, aniž by potlačoval jeho vrstevnatost. Návrh zlepšuje prostupnost, znovunalézá a otevírá jeho doposud opomíjené kvality a doplňuje veřejný prostor o další možnosti pro rekreaci, sport i každodenní městský život.